Už z titulku asi tušíte, o čem bude tento příspěvek. První víkend v červenci jsme v naší obvyklé sestavě vyrazili do přírody. Navštívili jsme Zvůle u Kunžaku, kde se konala svatba Majdy a Máry, na kterou jsme byli pozváni. Ocitli jsme se uprostřed lesa, obklopeni nádhernou přírodou, rybníky a naprosto pronikavě svěžím čerstvým vzduchem.

Kdo mě sleduje na instagramu a viděl instastories asi tuší, že smrky a borovice jsem si naprosto zamilovala. Druhý den hned po probuzení jsme proto vyrazili na procházku do lesa. Bylo sice po dešti a opravdu šílené mokro, ale za ten nádherný výhled to stálo.

Všechny fotky vznikly během nedělního rána. Bylo zataženo, mokro, mlhavo a je to i z fotek cítit. Na druhou stranu, gloomy nádech u fotek z přírody mám ráda. A uměle dodělávat sluneční paprsky nebo žluté odlesky jsem nechtěla. Až se po nějakém čase budu chtít na fotky znovu podívat a nostalgicky si připomenout zážitky, budou bez přikrášlování zobrazovat přesně tu realitu, která je už jen součástí našich vzpomínek.

Tak moc se snaží člověk ovládat přírodu, nazývá se pánem tvorstva. Ale nemůžeme být dál od pravdy. Příroda je sama o sobě mocná, dokonalá a člověk je jen pouhý pozorovatel.

To nejkrásnější na celém lese byla jeho nepoznamenanost lidmi. Nikde se neválely plasty ani jiné odpadky, srnky pobíhaly na dosah ruky a borůvky u cesty chutnaly výborně. Houby nebyly rozkopané a ze všeho byl cítit nádherný klid.

Těsně před odjezdem sluníčko přeci jen na chviličku vykouklo. Ale jen na chviličku. Asi abych měla hezkou fotku na rozloučenou 🙂  A krásné vzpomínky zůstaly zachovány. Tak zas někdy příště 🙂